🌍 Evropský závazek vůči plastům: Vize EASAC pro cirkulární ekonomiku

Přepis rozhovoru 

ML (Michael Londesborough): Výroba plastů se v celosvětovém měřítku zvýšila od 60. let minulého století do dneška z 1 milionu na zhruba 400 milionů tun ročně. Expertní rada pro vědu evropských akademií, EASAC, v březnu letošního roku publikovala report ve kterém varuje, že dosavadní snahy zařadit používání plastových obalů do oběhové hospodářství jsou neúčinné a nesprávné. Dnes je tu se mnou ředitel Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd ČR a zároveň prezident Evropské polymerní federace, Jiří Kotek, který se na vzniku reportu EASAC podílel. 

ML: Dobrý den a děkuji za přijetí pozvání Jiří. Dokáže se EU interně vyrovnávat s objemem plastového odpadu, který produkuje?

JK (Jiří Kotek): Musí. Musíme se chovat zodpovědně. Asi narážíte na první bod - zákaz vývozu plastového odpadu. My jsme jako evropské země léta vyváželi plastový odpad do Číny a poté, co to Čína začala odmítat, jsme začali vyvážet do Malajsie, Vietnamu a dalších zemí. Tady u nás se tváříme, že je všechno v pořádku, že se nic neděje v podhůří Alp ani v ústí Rýna do moře téměř žádné plasty nejsou, zatímco v Malé Asii je to úplně jinak. A právě proto bychom měli být zodpovědní a ten odpad nevyvážet, protože nedokážeme zaručit, co se s ním stane na druhé straně zeměkoule.

ML: Podíváme se hned na sousední doporučení, které tento report navrhuje. Prvním je zakázat vývoz plastového odpadu, který si zmínil. Máme očekávat velké a prudké zvýšení objemu výroby plastického odpadu? Máme na to kapacitu? 

JK: Co se týče obalů, tak zhruba 20% evropské produkce se vyveze, to není nikterak závratné číslo.

ML: A podle vašeho názoru jsme připravení? 

JK: Jsme a musíme být. Jsem si jistý, že se dostaneme k tomu jaké jsou cesty, nerad říkám likvidace, ale využití plastových odpadů a myslím, že tento propad budeme schopni nahradit.

ML: Rád bych prozkoumal tyto slova blíže - využívání, likvidace, recyklace. To jsou zastřešující slova, o kterých se vždycky diskutuje - co je skutečně recyklování, co je skutečně likvidací a podobně. Ale v případě, že bychom neměli vyvážet náš plastový odpad, co by hrozilo kdybychom jenom ukládali tento odpad na skládkách? Zatím více než 40 % plastového odpadu v ČR v současné době jde na skládky. Je to dobré číslo? Špatné číslo? Co máme očekávat v budoucnu?

JK: Je to špatné, že to vůbec existuje. Já osobně se na odpadní plast nedívám jako na odpad, ale jako na zdroj suroviny nebo energie. My tento zdroj musíme využít a nemůžeme si dovolit skládky.

ML: To je pochopitelné. Váš report si dokonce stanovuje za cíl nulové spalování plastového odpadu, i když současné číslo v České republice je kolem 40%. Je to možné? Dokážeme to? 

JK: Ano, já myslím, že u nás v zemi je hybnou silou, která nahrává skládkování, velice nízký poplatek za skládkování.

ML: A můžete mi říci, jaké konkrétní opatření jsou potřeba, abychom udělali tento posun? A pokud jde o ty plasty, které jsou do dneška vyváženy na skládky, kam ty půjdou? Jak je můžeme využít? Nebo mluvíme o likvidaci? O recyklaci?

JK: Tak úplně nejlepší cestou je recyklace s uzavřením cyklu, která dneska funguje u vysoko-hustotního polyetylenu a PET. To znamená, že po ukončení životnosti daného produktu vyrobíme ten samý produkt z recyklátu - z lahve zase lahev.

ML: Ale to znamená, že třídění musí být velmi na vysoké úrovni, že ano? Potřebujeme mít jenom polyetylen nebo jenom PET…

JK: Ano. Obecně je několik základních typů recyklací. První je materiálová, která se hodí jen a pouze pro termo plasty, kdy materiál roztavíme a znovu ho zpracujeme. Tam je velkým omezením čistota vstupní suroviny - třeba u PET lahví není tak velký problém s čistotou, horší je směs vesměs všech možných plastů, kdy už pak musíme přidávat určité látky pro zvýšení kompatibility jednotlivých fází tak, aby z toho vůbec nějaký materiál byl. Dalším krokem je recyklace chemická, kdy rozložíme polymer na původní monomery - látky, z kterých byl syntetizován - a znovu ten polymer vytvoříme. Ta už je méně a méně náročná na čistotu, ale pořád tam ty nároky poměrně velké jsou. Daleko menší nároky na čistotu vstupní suroviny jsou u surovinové recyklace, kdy buď pyrolyzním rozkladem nebo zplyňováním získáváme uhlovodíky, případně syntézní plyn.

ML: A následné produkty po této recyklaci jsou stejně dobré kvality jako ty, na které budeme používat fosilní zdroje, uhlovodíky? Dokáží konkurovat reálném trhu?

JK: Já se domnívám, že i u surovinové recyklace vzniklé suroviny samozřejmě můžeme používat pro syntézu zase např. polyolefinu, polyetylenu, polypropylenu… ale ke spoustě jiným věcem. Takže tam kolikrát nemusí být uzavření toho cyklu a přesto to má smysl. A v neposlední řadě, co nejde ani tak je pořád možné prakticky využít ve spalovnách.

ML: Incinerací?  

JK: Ano, s energetickým využitím se toho prostě zbavit - využít tu energii, která v plastech je. Polyetylen, polypropylen - spousta plastů je několikrát výhřevnější než hnědé uhlí.

ML: Dobře, ale stanovit cíl nulového spalování a užívat tyto opatření, o kterých jste tady mluvil, to je jedna věc - ale to určitě potřebuje širokou spolupráci, od úplných začátků výroby, přes prodeje až ke konzumaci. V tom je klíčové slovo odpovědnost - kdo nese odpovědnost od dané části výroby až k likvidaci? Jestli můžete něco říci, což vlastně souvisí i se třetím doporučením z vašeho reportu, o rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR)? 

JK: Určitě. Dnes už je poměrně populární sousloví design pro recyklaci. Výrobce odpovídá za materiál, který použije na to jak nadesignuje daný obal (v tomhle případě), kolik je tam potištěné plochy, kolik různých materiálů použil, atp. Takže on by měl nést tu hlavní tíži.

ML: Výrobci obalů, nikoli výrobce materiálů, z kterého jsou ty obaly vytvořeny? 

JK: Ne, výrobci obalů.

ML: Firmy, které vyrábějí tyto obaly - co vám řeknou, když konzultujete? Mají ty argumenty, že by měl spíše spotřebitel nést tíhu zodpovědnosti? Je to i o našem lidském chování a nebo můžeme mít čisté ruce jako spotřebitelé a nechat odpovědnost pouze na výrobcích obalů?

JK: Ne, tak za současný stav samozřejmě můžeme hlavně my, koneční spotřebitelé, protože jsme si zvykly na pohodlný život, levné trvanlivé potraviny a platíme za to nejspíše nevratným poškozením životního prostředí.

ML: Jak bude tato spolupráce fungovat – mezi řekněme politickými stranami, vládou, výrobci plastů a prodejci obalů? Podle vašeho názoru, je ta spolupráce fungující? Mají stejné cíle a strategie na implementaci nebo jsme spíše na začátku?

JK: Já myslím, že jsme na začátku, že nikdy ten cíl stejný není. Já osobně ještě za bariéru pro další rozvoj recyklace pokládám různé ekologistická sdružení v podstatě chtějí recyklovat, ale když už se má něco stavět, tak jsou zase proti, protože slyší slovo chemie a je všechno špatně.

ML: Aha, takže podle vašeho názoru je zde takový zásadní problém s lidským pochopením chemie, plastů? 

JK: Ano, je to stejné jako u lineárních dopravních staveb – každý chceme jezdit po dálnici, ale nikdo ji nechceme mít za svým domem.

ML: Jaká cesta vede z tohoto ven? Co máme dělat, aby se tato situace zlepšila? Já totiž když vás poslouchám, tak mám dojem, že podle vás spousta lidí myslí na plasty a automaticky tam vidí problémy. Zároveň, je tedy nějaká skutečná náhrada za plastové obaly? Můžeme plošně říct „ne, žádné plasty – budeme používat něco jiného“? 

JK: My nemáme nic lepšího v současné době, co se týče vlivu na životní prostředí. Ve zprávě je pěkně poukázáno, při rozdělení podle obalových segmentů, že jakékoliv alternativy vedou k vyšší produkci oxidu uhličitého než použití plastového obalu. 

ML: Obsahuje vaše doporučení i konkrétní opatření, které můžeme dělat, abychom rozšířili tyto informace?

JK: Ano, rozšířená odpovědnost výrobců spočívá mimo jiné v tom, že výrobce platí určitý poplatek v závislosti na tom jaké obaly produkuje - např. v Itálii tento systém funguje poměrně dobře a poplatek je od 150 euro do zhruba necelých 600 euro za tunu obalového materiálu. Jeho výše se odvíjí od toho, jak náročné je obal recyklovat nebo využít.

ML: Dobrá, teď přejdu k poplatkům… to je taková metoda cukru a biče – musíme uplatnit ekonomická opatření, abychom dostali ten požadovaný efekt – ale k tomu se vrátíme. Mezitím se vás zeptám – domnívám se, že existuje už mnoho pokusů nahradit syntetické plasty, např. polyetylen nebo polypropylen, za alternativní zdroje z rostlinných surovin – bioplasty. Váš názor prosím, mohou bioplasty pomoci? 

JK: Je vždycky dobré, když máme několik cest ke stejnému cíli – můžeme si vybrat- ale obávám se, že v současné době nemůžou plně nahradit tyto materiály založené na přírodních zdrojích.

ML: Nebyl by snad ale dobrý nápad, místo používání fosilních zdrojů, uhlovodíků…

JK: … Ano, ale tam poté soutěžíte o stejnou zemědělskou půdu, kterou využíváme pro produkci potravin. Říkám, je dobře, že existují alternativní cesty – ale není to vše spasitelné. Je jasně ukázané, že kdybychom veškerou produkci polyetylenu nahradili polyetylenem založeným na využívání pšenice, tak budeme potřebovat více než 90% celosvětové roční produkce pšenice na pokrytí roční produkce polyetylenu. 

ML: Ve vaší zprávě píšete dokonce o doporučení skoncovat se zavádějící orientací na bio alternativy - to jsou celkem silné slova. Máte pocit, že se mýlíme v jejich schopnosti pomoci?

JK: Zaprvé, bio je dobrá přípona, která prodává všechno. Je to pěkná reklama. Pod bio plasty si obecně můžeme představit buď plasty založené na přírodních zdrojích (jiných než fosilních), nebo biologicky rozložitelné plasty. My se obáváme, že když si ponecháme naše vzorce chování, jak s plasty nakládáme teď, a budeme spoléhat na to, že se biologicky rozložitelný plast v přírodě sám rozloží, tak si vůbec nepomůžeme. Navíc, většina plastů které jsou kompostovatelné, potřebují průmyslový kompost s definovanou teplotou. V přírodě volně ležící by se rozkládaly mnohem, mnohem déle a při kompostování vyprodukujeme stejně oxidu uhličitého jako při energetickém využití – dokonce při anaerobním rozkladu vyprodukujeme i metan. 

ML: Takže se mi zdá, že neexistuje žádná jasná cesta, která by vedla úplně ven z naší situace. Že to je velmi komplexní…

JK: Změna našeho chování je zcela zásadní. Co se týče bio plastů, my tam samozřejmě zmiňujeme, že mají smysl tam, kde je obal znečištěn nějakou substancí, která se likviduje taky kompostováním. Dále, pokud pominu úplně základní použití biologicky rozložitelných plastů v medicíně – vstřebatelné tkáně, náhrady šití atp., potom i v zemědělství mají smysl – např. u mulčovací folie, kterou je náročné odstranit.

ML: Váš dokument, report EASAC, upozorňuje, že účinná recyklace většiny plastového odpadu je ovšem náročná a zároveň požaduje pokročilé technologie recyklace a přepracovávání. Můžete mi konkrétně říct o tom, jaké jsou příklady takových pokročilých technologií? 

JK: Určitě, jak jsem zmínil za pokročilé technologie pokládáme pyrolýzu, popřípadě zplynování.

ML: A co chybí tomu, abychom těchto technologií mohli používat více? Je to ve fázi výzkumné nebo je to ve fázi, kdy už můžeme vzít velký objem?

JK: Myslím, že je to ve fázi, kdy už se staví a fungují jednotky na zplynování či pyrolýzu. Ten problém je náš pohodlný život a honba za nízkou cenou – např. nízká cena ropy je problémem pro recyklaci. 

ML: Já osobně mám obavy, jak jsme připraveni na tak veliký posun. Je skvělé, že se budeme snažit skoncovat s vývozem plastového odpadu do jiných míst na světě. Je skvělé mít cíl ukončit skladování na skládkách, ale znamená to, že musíme mít různé fungující systémy, které jsou již připravené a mají kapacitu okamžitě převzít tak velký objem odpadů a hned je zpracovávat. 

JK: Je tu taky stále možnost energetického využití…

ML: Spalování? 

JK: Ano, spalování s využitím energie. Není zase tak špatné, jak si možná veřejnost myslí - když se podíváme na sousední země a vývoj v posledních 10-15 letech, ty země, které hodně energeticky využívaly, tak zároveň hodně recyklovali a dneska to jsou země, které neskládkují vůbec plastový odpad.

ML: Spalování také řeší ten problém, když jdu osobně recyklovat nebo třídit odpady z domova, můžu jít do žlutého kontejneru, do kterého můžu vhodit vše co považuji za plastové. Ale to slovo plastový je zastřešující pro velké množství materiálů, několik jiných polymerů, a v tom je také problém, že ano? Když máme velkou směs polymerů, další třídění podle jednotlivých materiálů je náročné a nákladné – spalování by mohlo řešit problém kolektivním spalováním, což trochu souvisí se šestým doporučením o omezení jednak aditiv, které putují do plastů, ale zároveň i množství jiných polymerů, které se používá.

JK: Ano, jedno z doporučení je jednak snížení počtu materiálů, které je možné používat jako obaly a navrhujeme malé obaly, menší než 5 cm, aby byly povinně z jednoho materiálu – např. z LDPE. 

ML: Jsou některé polymery, které jsou horší než jiné? Z laického pohledu slyším např. o PE (polyetylenu), polypropylenu nebo polystyrenu – mám se snažit selektivně podporovat jeden polymer více než druhý? Je to nesmysl nebo máme omezit výrobce některých polymerů a některých nikoliv? Jaká by byla správná cesta vpřed? 

JK: Já bych nerad hovořil o omezování, ale určitě rozšířená odpovědnost výrobce by měla vycházet z toho, jak je jednoduché materiál následně zrecyklovat – samozřejmě některé polymery je jednodušší recyklovat, u některých je to složitější.  

ML: Dobrá, a můžeme tyto změny nechat na síle volného trhu nebo by měly více jednat vlády? 

JK: Já se přiznám, že obecně nemám rád regulace, ale tady se přiznám, že to není možné nechat na volném trhu.

ML: Dokonce i poslední bod doporučení (v reportu) se týká regulace cen a kvót na recyklovaný obsah…

JK: To nás čeká a zároveň nás nemine evropská daň na nerecyklované plastové obaly, která bude 80 centů na kilogram – což je téměř srovnatelné s cenou panenského polymeru. 

ML: Takže EU bude zdaňovat jednotlivé státy v Evropské Unii za to kolik nezrecykluje… Dobře, co v tomto případě co spadá pod nerecyklovatelné plastové obaly? 

JK: To jsem se snažil najít – tato daň byla vyhlášena před zhruba 2 týdny (od doby provedení rozhovoru) - a nenašel jsem žádný prováděcí předpis. Mně osobně by se líbilo, kdyby to bylo zjednodušené tak, že by tam byla ještě větší částka za skládkované obalové plasty.

ML: Jiří Kotku, velice vám děkuji.