🔐 Skrytý dopad: Vladimírem Kočím: Odhalení síly hodnocení životního cyklu

Přepis rozhovoru

ML (Michael Londesborough): Jakou ekologickou stopu má průměrný Čech?

VK (Vladimír Kočí): Toto posezení u kávy mě přivádí na myšlenky o mé každodenní spotřebě. Den začínám ohřátím vody na čaj, pak si udělám snídani a potom se nějakým dopravním prostředkem potřebuji dostat do práce. A to je teprve ráno. Když jsem o tom v minulosti přemýšlel, začal jsem uvažovat o spotřebních návycích průměrného českého občana. To mě inspirovalo provést studii společně s jedním mým studentem. Začali jsme sbírat data z řady průmyslových oblastí, jako je výroba a doprava energie, výroba potravin, nakládání s odpady a stavebnictví, a nakonec jsme získali široké spektrum dat k vyhodnocení.

Překvapilo nás, když jsme zjistili, že některé oblasti, jako je nakládání s odpady nebo osobní doprava, o kterých se v médiích hodně mluví, ve skutečnosti nejsou tak důležité, jak se uvádí. Mají určité dopady, ale ve srovnání s výrobou energie a výrobou potravin je tento podíl poměrně malý. Na druhé straně výroba energie a elektřiny uvolňuje poměrně velké množství emisí a nese s sebou významné dopady na životní prostředí. Výroba a spotřeba jdou ruku v ruce. Množství energie, kterou spotřebujeme, určuje množství energie, kterou musíme vyrábět, a v důsledku toho i množství emisí.

ML: Pokud se nemýlím, zhruba 50 % naší energie v České republice se vyrábí spalováním uhlí. Měli bychom změnit energetický mix a podpořit výrobu jaderné energie? Nebo bychom měli hledat způsoby, jak naši stopu zmírnit a snížit spotřebu energie?

VK: Je třeba zvážit obě možnosti. Musíme snížit osobní spotřebu energie, například energeticky účinnějším designem výrobků a změnou našich spotřebitelských návyků. Mnoho Čechů vytápí domov na zbytečně vysokou teplotu- více než dvacet tři stupňů. Snížením o pouhé dva stupně můžeme výrazně ušetřit energii. I tak malé změny mohou mít velký význam.

ML: Je možné určit, o kolik horší dopad má výroba energie pomocí spalování uhlí než pomocí jaderných zdrojů?

VK: Není to úplně snadné a jednoznačné, ale můžeme si vytvořit obecnou představu. 

ML: Co vás ještě překvapilo při hodnocení životního cyklu?

VK: Narazili jsme na řadu překvapení. Jeden z mých studentů například hodnotil dopad nových technologií čištění odpadních vod. Na první pohled jsou mnohem inovativnější a efektivnější než současné technologie. Hodnocení životního cyklu však ukazuje, že jejich celkový dopad na životní prostředí je v zásadě stejný. Běžný trend, který jsme zaregistrovali, je, že při pokusech o zlepšení našeho prostředí děláme obvykle tři chyby. První z nich je, že vymyslíme pouze lokální zlepšení – problém řešíme jen na lokální úrovni. Druhý problém je, že problém řešíme pouze dočasně. Skládky jsou perfektním příkladem. Když vytvoříme skládku, můžeme na ni na několik let nebo desetiletí zapomenout. Ale po nějaké době začne skládka prosakovat do země a toxiny se dostanou do přírody. Třetí problém je, že se snažíme zlepšit jeden problém, ale současně vytvoříme jiný. Mohli bychom například snížit emise, ale současně vytvořit toxičtější látky. Takže problém opět posouváme někam jinam.

ML: K nalezení vskutku účinných řešení tedy potřebujeme propojenější přístup. V současné době se hodně soustředíme na myšlenku cirkulární ekonomiky – pochopení skutečné hodnoty zdrojů a hledání lepších způsobů, jak tuto hodnotu vrátit zpět do cyklu. Co se týče materiálů, často se věnuje ohromné množství pozornosti plastům, zejména obalům.  Jak vidíte problémy s obalovými materiály?

VK: Plastu si vážím jako komplexního materiálu, který lze dobře použít v řadě konkrétních případů. Mám ale veliký problém s jednorázovými plasty, protože ty jsou zbytečné. Vím, že v některých oblastech, jako je balení potravin, zejména balení mléčných výrobků, není snadné najít jiné možnosti, ale obecně jsou plasty na jedno použití problematické. Měli bychom to změnit. V současné době se významnou měrou zaměřujeme na nakládání s odpady, na recyklaci, na používání odpadních plastů. Je to jeden z kroků, který bychom v dnešní době měli udělat, ale obecně bychom se měli mít před plasty na jedno použití na pozoru.

ML: Náhrada plastových obalů jinými materiály, například papírem, ale nese vlastní náklady – zejména množství energie použité při výrobě. Hodnocení životního cyklu naznačuje, že to není tak jednoduché.

VK: To je jeden z důvodů, proč jsem začal uvažovat tímto způsobem. Provedl jsem studii hodnocení životního cyklu, která porovnávala plastové sáčky s papírovými. Papírové sáčky jsou označovány jako „šetrné k životnímu prostředí“, protože papír je přírodní materiál, který se v životním prostředí rychle rozkládá. Výroba papíru je však energeticky velmi náročná. Dopad na životní prostředí tedy pouze přesouváme z nakládání s odpady do fáze výroby. Plastové sáčky jsou během výroby lepší variantou, ale představují problém na konci životního cyklu. Při jejich porovnání jsem zjistil, že každý má konkrétní dopady na životní prostředí v různých fázích životního cyklu. Když jsem všechno sečetl, ukázalo se, že konečný výsledek je v podstatě stejný. Řešení tedy není ani jedna z možností – potřebujeme i třetí. V tomto případě látkový sáček.

ML: Když vezmete celou svou práci hodnocení životního cyklu, můžete shrnout, jaké jsou prioritní změny, které musíme realizovat, a jakým způsobem tuto změnu uskutečnit?

VK: Předně bychom měli data rozšiřovat do dalších oblastí a nezaměřovat se pouze na jedno konkrétní téma. Musíme vše shrnout dohromady a přijmout holistický přístup. Jako spotřebitel bych měl zvážit všechny výrobky, které konzumuji v průběhu roku, a posoudit, ve kterých oblastech bych svůj přístup mohl vylepšit. Nestačí si říci, že „nakládání s odpady má dopad na životní prostředí, musíme napravit systém nakládání s odpady.“

ML: To znamená, že musíme začít sami u sebe. Nemůžeme čekat, až to za nás udělá vláda nebo společnosti. Je to správně?

VK: Ano. Měli bychom postupovat zdola nahoru. Lidé musí změnit svůj vlastní přístup. Můžeme si života užívat a současně snížit svou spotřebu. Jsem realista. Neočekávám, že změnu provedou společnosti nebo politici na nejvyšší úrovni. Mají rádi status quo. Jejich obchodní modely se do tohoto systému perfektně hodí. Pokud chceme něco změnit, musíme jít od základu.
Abychom toho dosáhli, potřebujeme snadno dostupné informace o produktech, které kupujeme. Musíme vytvořit snadno srozumitelný systém ekologického značení. Nejprve musíme do problému zapojit občany, a jakmile je zapojíme, musíme jim poskytnout přístup k nezbytným údajům.

ML: Když kupujeme například spotřebiče, existuje barevný kód, který označuje, jak je produkt šetrný a úsporný k životnímu prostředí. Myslím, že to má obrovský vliv na spotřebitele a motivuje ho při rozhodování, který výrobek koupit. Možná bychom měli zavést podobný systém u ovoce a zeleniny – poskytnout snadný přístup k informacím týkajících se hodnocení životního cyklu, aby spotřebitelé u každého jednotlivého výrobku, který kupují, viděli jeho dopad na životní prostředí. Je to proveditelné?

VK: Je. A Evropská komise již na takovém přístupu pracuje. Není to snadné, protože dopad na životní prostředí nelze omezit na jediné číslo. „Životní prostředí“ nemůžeme měřit radarem nebo nějakým typem otisku prstu, protože existuje mnoho oblastí, které musíme vzít v potaz. Různé produkty ovlivňují různé oblasti. Musíme vzít v úvahu faktory, jako je globální oteplování, toxicita, acidifikace, eutrofizace a další faktory. V současné době máme zhruba deset hlavních problémů v oblasti životního prostředí a není snadné je zúžit pouze na jedno číslo. A kdybychom ke každému výrobku dali pět čísel, bylo by to pro průměrného spotřebitele příliš složité.

ML: Snažíte se to svou prací veřejnosti zjednodušit tak, aby se průměrný spotřebitel mohl informovaně rozhodnout?

VK: Pro tento účel je poměrně přijatelnou hodnotou uhlíková stopa. Není to dokonalé – souvisí s tím určité problémy, ale zejména pokud jde o Českou republiku, je to docela dobrý ukazatel. Nejde jen o změnu klimatu, o globální oteplování, ale také o závislost výrobku na fosilní ekonomice. Ruku v ruce s fosilním hospodářstvím je toxický dopad, jako je acidifikace. Tento druh ekonomiky má větší dopad na životní prostředí než jen globální oteplování.

ML: Pane profesore, pracujete na univerzitě, jste obklopen mladými inteligentními lidmi. Vidíte budoucnost optimisticky?

VK: Ano. Nová generace je v mnoha ohledech jiná než my. Jsou zvyklí na extrémně rychlou výměnu informací a v důsledku toho jsou mnohem více zapojeni do každodenního života než. Starší generace je mnohem konzervativnější; mladší generace je flexibilní. Nesouhlasím s některými jejich aktivitami, které se týkají změny klimatu, protože to není tak snadné, jak se zdá, ale líbí se mi jejich aktivismus a to, že jsou ochotni být součástí světa. Jsou mnohem méně skeptičtí a cyničtí než starší generace. Mnoho mých studentů je velmi aktivních při výběru svých výzkumných témat a opravdu chtějí studovat věci, které budou pro nás všechny důležité.

ML: Pane profesore, s touto optimistickou zprávou bych si dovolil náš rozhovor ukončit. Děkuji vám za návštěvu a za vaše názory a postřehy.