📚 Vyprávění o inovacích: Lukáš Sedláček o utváření společenské dynamiky

 

Přepis rozhovoru

ML (Michael Londesborough): Lukáš Sedláček - muž, který následuje své sny. Vizionář, který chápe, že jsme na světě jen dočasně a že naše životy jsou jedinečné. Naším hostem je zakladatel institutu ELAI, European Leadership and Academic Institute, který funguje od roku 2010 – instituce se zaměřuje na podporu vzdělání, kreativity, podnikání, start-upů a inovací. Lukáši, na vašich webových stránkách uvádíte, že chcete motivovat celou společnost k vyšším cílům. V současnosti slavíte úspěchy v oblasti motivace jednotlivců, skupin, týmů a společností, ale motivovat celou společnost jako takovou, to je rozhodně fantastický cíl. Jakým způsobem toho chcete dosáhnout? Jakým příběhem chcete lidi zaujmout?  

LS (Lukáš Sedláček): Dokázat to samostatně, nebo v rámci institutu, dokonce, i když máte partnery, je samozřejmě těžké, myslím si ale, že to je něco, co Česká republika potřebuje. Procestoval jsem celkem dost různých zemí. Měl jsem také možnost studovat v zahraničí, na Novém Zélandu nebo ve Velké Británii, a tím, že jsem vyrůstal ve Skandinávii – ve Finsku a Dánsku, můžu posoudit, že v České Republice si vedeme celkem dobře, co se týče jednotlivců, je ale ještě co zlepšovat v oblasti motivace když přijde na zlepšení celkového vystupování, a to jak jednotlivců, tak celé země. Jinými slovy, měli bychom cílit výš, než v současné době cílíme. Napadlo nás tedy vytvořit platformu a s tím související různé projekty, které by mohly Čechy motivovat pracovat na sobě a pokusit se být lepšími lidmi, naučit se dlouhodobě lépe vystupovat jako země.

ML: Když se podíváme na historii celého lidstva, k dosažení spolupráce je třeba určitých společných cílů. Takové cíle bývají často shrnuty v nějaké knize. Náboženství má například Bibli, Tóru a další… jedná se o knihu, která poskytuje lidem určitá pravidla a také omezení. Stojí za tím vždy nějaká myšlenka, určitý příběh, kolem kterého se společnost semkne, aby dosáhla vytyčeného cíle. Co je pro vás tímhle příběhem?  

LS: Tohle je skvělá poznámka! Všechno je to přesně o příbězích. Vyprávíme si příběhy už desítky tisíc let. Příběh vám dá smysl, žene vás vpřed, příběh vás pomůže nasměrovat svět k tomu, co je dobro, odhaluje zlo, příběh vám může poskytnout hybný moment, pomůže vám dosáhnout vyššího cíle. Když se podíváme na společnosti, které za sebou mají nějaký příběh, nebo na příběhy jednotlivců, rodin, národa, a porovnáme je s lidmi, kteří ten příběh nemají, vidíte u obou skupin rozdílný vývoj. Jako příklad si můžeme uvést Spojené státy. Už od začátku měli příběh o tom, kdo jsou, o tom, čeho chtějí dosáhnout, o tom, proč jsou speciální. Pokud se pak podíváme na Evropskou unii nebo na Českou republiku, takovýto společný příběh nám chybí. Chybí nám příběh, se kterým bychom se mohli sžít, proto je pro nás těžké o něco usilovat.

ML: S tím úplně souhlasím. Často se stává, že úspěšné národy mají jakousi kolektivní identitu – ideál, cíl, příběh, za kterým všichni jdou. Zmínil jste Ameriku, která je velmi úspěšná…a jak jste také poznamenal, evropské země, včetně té naší, tohle možná postrádají? S čím by měla být spojená tahle naše nová identita? Měli bychom mířit na propojení s vědou, technologiemi? Nebo by se to mělo týkat něčeho více abstraktního?  

LS: Myslím, že nejdůležitějším krokem je uvědomit si, že jedna věc je potřeba mít příběh, a druhá to, že si uvědomíme, že tento příběh může být vyprávěn seshora, nebo může být vytvořen a předáván naopak zezdola. Jinými slovy, buď můžeme naslouchat příběhům politiků, politických stran nebo různých slavných jednotlivců, kteří nám vypráví o tom, čím bychom se měli jako Česká republika řídit, nebo můžeme vytvořit společný příběh my sami.

ML: Souhlasím, a myslím si, že jako celosvětová společnost procházíme obdobím, které nás sbližuje. Pohání to technologie. Internet, doprava, všechny technologické vymoženosti, které vyrábíme, nás vedou k propojenější světové společnosti. Tím příběhem se tedy zdá být následování cesty vědy a technologií. Současně stále existují příběhy, které v minulosti rozvracely národy, náboženství, kultury a podobně. A proto si myslím, že se právě nacházíme tak trochu ve slepé uličce, ve které existují na jedné straně skupiny lidí, kteří dokáží plynout s proudem, drží krok s vědou a technologiemi, nebojí se novinek, cítí, že je potřeba se nějakým způsobem vyjádřit a tím se řídí. Využívají benefitů. Jejich životní standard se zvedá.  Pořád je tady ale ještě druhá strana, skupina pravděpodobně o něco větší, kterou tvoří lidé s pocitem, že jim ujel vlak, že nemají na to, zrychlit tempo, bojí se, protože tomu, co se děje možná moc nerozumí. Vrací se k příběhům z minulosti – k náboženským příběhům, politickým příběhům, které se neustále vrací zpátky v čase. Proto se bojím, že jsme skutečně ve slepé uličce, která skoro až směřuje k diverzifikaci našeho druhu. Dělí nás na ty, kteří následují jeden příběh, jsou rychlejší a na ty, kteří mají možná pocit, že zůstali vzadu. Zajímá mě, co se s tímhle dá dělat, jak přístup těchto lidí změnit. Co si myslíte, že může pomoci změnit tento stav? Naťuknul jste vzdělání, co můžeme jako společnost udělat, abychom zmenšili překážky, na které lidé naráží při cestě k tomu, že příběh o vědě je také jejich vlastním?

LS:  Myslím, že první důležitou věcí je, že lidé si musí uvědomit, že stejně jako kdokoliv jiný, tak i oni se mohou stát součástí toho příběhu. Vypráví se různé příběhy, formují se různé skupiny; nebezpečí tkví v tom, že pokud si představíme budoucnost jako něco, co patří nám, tedy těm, co dokáží přijímat inovace a mají zdroje, ze kterých dokáží čerpat i v budoucnu, zůstanou za námi ti, kteří mají možná sklony zvolit si cestu oněch příběhů z minulosti, což samozřejmě vede k nedorozumění a neshodám mezi oběma skupinami. Proto si myslím, že je například důležité poskytnout všem základní schopnosti a vzdělání, aby si v budoucnosti mohli najít své místo. Současně je potřeba dát všem jasně najevo, že součástí budoucnosti může být každý, v tom smyslu, že se může stát inovátorem. Ať už je to génius nebo ne…například na příštím Týdnu inovací ČR budeme mít dvanáctiletou dívenku, Annu Du, která navrhla robota pro čištění oceánů…

ML: Jsem rád, že ji zmiňujete, protože doteď jsme mluvili v širším kontextu, o společnostech, dokonce o celosvětové společnosti, rád bych proto slyšel něco právě o jednotlivcích. Na začátku jste zmínil, že změna se dá nastartovat jedině skrze práci jednotlivce. Nakonec jsme přece všichni schopni jednat a jsme za to také odpovědní, moc rád bych slyšel nějaké příběhy těchto jednotlivců.

LS: No, jeden fascinující příběh má například právě tato dvanáctiletá dívka Anna Du. Vyrobila robota, který má čistit oceány. To nikdo předtím neudělal. Jedná se o nový, funkční prototyp, o který má zájem mnoho velkých společností. Nebo můžeme zmínit například vědkyni, Sabrinu Gonzales Pasterski, která ve čtrnácti letech sestrojila v garáži vlastní letadlo a dokonce s ním i letěla. Harvardská univerzita ji označila za nového Einsteina. Tohle jsou jen některé z ojedinělých případů, o kterých bychom měli vědět, protože dokazují, že na zemi jsou pořád skutečně chytří lidé, kteří dokáží vymýšlet nové věci. Zároveň je ale důležité uvědomit si, že bychom z těchto úspěšných lidí neměli být v depresi, naopak, novinky a kreativita jsou tady přece pro všechny. Proto pořádáme v České Republice Týden inovací s co nejvíce účastníky. Je to akce, kterou spolupořádá tucet různých organizací a jejího průběhu se účastní stovky firem. Zastoupení zde mají ambasády, nevládní organizace, NGO, firmy, přidává se každý, kdo chce vyslat zprávu, že je třeba vytvořit společný příběh, s co nejvíce lidmi to jde.  Zároveň zdůrazňujeme to, že nemusíte být vědec, ale že každý z nás se snaží dívat se na život trochu jinak.  

ML: Takže jak si stojíme, nakolik jsme připraveni a v jaké je Česká republika formě na to, abychom přešli do budoucnosti, o které mluvíme? Co nám podle vás chybí, v čem jsme dobří, co ještě potřebujeme vylepšit?

LS: Jsme dobří ve faktech. Co se týče vzdělávání, když se podíváte na jednotlivé předměty jako je biologie, chemie, fyzika a tak dále, docela vynikáme v tom, že si dokážeme zapamatovat věci, umíme počítat, známe fakta. Když ale porovnáte českého studenta se studentem z některé ze západních škol nebo univerzit, uvidíte rozdíl ve schopnosti využívání těchto nabytých znalostí k argumentaci, k vytváření nového obsahu na základě faktů, které známe. Měli bychom se tedy trochu míň bát hrát si jako děti, myslet v jiných úhlech. Když jsem například začínal v Cambridgi psát eseje, psal jsem věci, za které bych u nás dostal A plus. Vím to, protože jsem využíval spoustu primárních zdrojů…ale když jsem psal eseje tímhle způsobem, dostával jsem špatné známky. Nejdřív jsem nechápal, proč nemám známky lepší, ale pak jsem zjistil, že je to proto, že se až příliš soustředím na fakta. Zkusil jsem na to tedy jít jinak, zkusil jsem o něco ulítlejší přístup. Využíval jsem psychologii, historické lokace a podobně. Zjistil jsem, že jejich (na Cambridgi) cílem je naučit studenty myslet a využívat jejich kreativitu, a to dokonce i když z toho ve výsledku vznikne tak trochu hloupost. Odměňují vás za pokus být kreativní. Myslím, že kreativita je jedna věc, a druhá, která nám tak trochu chybí, je právě odměňování lidí, kteří se naučí myslet a argumentovat. Obchod je přece hlavně o tom, mít správné argumenty. Zároveň nám ale také chybí nějaká dlouhodobá strategie. Nemáme žádnou dlouhodobou strategii, jak nakládat s oblastmi, které jsou pro Českou republiku klíčové a pohánějí jí dopředu. Je to rozhodně vzdělání, podpora rozvoje/inovací, vědy, start – upů…podpora, kterou v současnosti dostáváme je nevyvážená. Není kontinuální; nemáme do budoucna žádnou vizi. Když se podíváte na některé z úspěšných zemí jako je Švédsko, momentálně nejrozvinutější země na světě za poslední rok…není to náhoda, že se tolik rozvinuli. Mají strategii, kterou rozvíjejí už více než dvacet let. To je další věc, která nám podle mě chybí. Jedna věc je kreativita, která současně znamená víru v sebe sama a dostatek sebevědomí, se kterým se ne vždycky každý narodí. Ne každý je sebevědomý od narození – Je to něco, co musíte podporovat a kultivovat. Studentům musíte říkat, že dobrá práce je skvělá, že pracovali dobře, musíte je chválit, protože ne všichni si věří jen tak sami od sebe. A pokud ano, tak většinou zase tak chytří nejsou.

ML: Takže máme nápady, máme schopnosti, talent, ale potřebujeme celoplošně investovat do kreativity, a to od vzdělávání až po zaměstnání a také potřebujeme soudržnou strategii, která nás dovede k dlouhodobému rozvoji.

LS: Neměli bychom se učit o tom, kdy a kde se narodil Einstein, kde žil nebo kdy se oženil, ale měli bychom se učit, a učit naše děti, jak se novým Einsteinem stát.